Milada Jašová Nováková

Sděluji své zkušenosti či poznatky těm, kteří také hledají a rádi se nechávají inspirovat..........

Celistvost života

Líbí se mi " raději budu celistvý než dobrý " (psycholog Carl Gustav Jung).

Žít život v celistvosti je léčivé. 

Žít pravdu

Pravdou bychom měli u sebe začít, pokud chceme něco ve svém životě změnit.

Narodila jsem se ve městě Opava v roce 1972. Protože moji rodiče pracovali a měla jsem malého bratříčka, hlídal mě často můj dědeček. Můj děda byl malíř, neustále jsem se mu motala kolem plátna, nebo mu seděla na klíně a poslouchala, jak mi vypráví o mracích a obloze, kterou právě maloval. Byli jsme spojené duše, když jsme spolu malovali, on samozřejmě své plátna a já první čmáranice. Ovlivnilo to můj způsob uvažování, myslím, že je kreativnější.

Celý život hledám PRAVDU. Snažila jsem se ji najít v různých filozofických, náboženských i esoterických knihách. Nakonec mi nejvíce vědomostí poskytl můj život, lidé, které jsem potkala a taky má duše.

Zlom v mém životě nastal, když jsem se přihlásila a začala chodit na pětiletý sebezkušenostní výcvik u SUR Psychodynamická terapie s prvky Arte. Mými přímými lektory byli MUDr. Dana Kárová a Miroslav Huptych. Hlavními lektory byli PhDr. Helena Strnadlová a MUDr. Johan Pfeiffer. Tento kurz má pro mě nedocenitelnou hodnotu, otevřel mi bránu do mého já, ukázal mi mou sebehodnotu a pootevřel dvířka k mé duši. Jsem za něj nesmírně vděčná a s pokorou děkuji Bohu, že jsem měla příležitost jej absolvovat.

Tarotu se věnuji osm let. Tarot mi před deseti lety ukázala má přítelkyně, učitelka a v neposlední řadě výjimečný člověk Táňa Havlíčková.

Jedním z dalších průvodců, který mi v roce 2012 změnil život, je to mystik Ivanka Adamcová. Její větu "Vše je dobré" jsem si zapsala do srdce. Tato věta obsahuje úžasnou filozofii života. V podstatě nám říká, že vše jsme si naplánovali jako úkoly, které nám mají pomoci "rozpomenout se" a proto je VŠE DOBRÉ.

Další velký průvodce přišel v podobě Irenky Štrbové, která řekla, že už není třeba prosit za odpuštění, neboť to je přiznání viny. A proč mít pocit viny, když je vše tak jak si duše naplánovala aby zde v dualitě poznala co je a co není. A ta mne také dovedla k Marcelce z hor, která mi jen potvrdila to, co v mém srdci už delší dobu klíčilo a tedy to, že není třeba nic dělat, pouze BÝT SI VĚDOM, být pozorovatelem svého života. Vše ostatní už přijde a my to budeme v té chvíli, ve které budeme, vědět.

Než jsem se dopídila k těmto pravdám, musela jsem si odžít, tak jako každý, své vlastní životní peklíčko. Zažila jsem mnoho pádů, zklamání, a nešťastných lásek.

Moje životní tarotová karta 6 Milenci, znamená porozumět vztahům nejen milostným. V životě jsem měla hodně příležitostí setkat se různými lidmi. Nevědomě jsem tyto lidi prociťovala, snažila se pochopit jejich pohledy na svět. To vím až nyní, tenkrát jsem to cítila jako jedno velké zklamání.

Jako zpěvačka opavské bigbítové kapely Kopretina, jsem se dostala k úžasným zážitkům, ale také k pravidelné konzumaci alkoholu.

Pracovala jsem jako členka operního sboru ve Slezském divadle v Opavě.

Můj život byl v té době jeden velký mejdan, ale také deprese, které k němu patří.

Pak, asi v roce 1999 přišla nabídka od režiséra Pavla Göbla na roli ve filmu Javorový guláš. Ve filmu hrál hlavní roli Jaroslav Dušek. Jarda je úžasný v tom co dnes dělá, jak se snaží přes svůj humor a umění dělat z běžných slov něco výjimečného a předávat lidem pravdu o životě. Pomáhá lidem odhrnovat pomyslný závoj nevědomosti a přibližuje je k jejich Bytí. Je to od něj takové jemné, lidské a humorné. 

Před natáčením filmu Javorový guláš mě Pavel vzal na Jardovu Vizitu. Bylo to  skvělé představení. Nikdy předtím jsem něco podobného neviděla. Hlavně ta neuvěřitelná dávka inspirace, která se bez na nás valila přes Jardu a Martina Zbrožka. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že inspiraci vlastně dostáváme z vesmíru. Je to tvůrčí energie, kterou zpracujeme svými schopnostmi a předáváme dál. Čím méně je přijatá inspirace ovlivněna našim egem, tím je čistější. 

Ego je náš hlavní učitel, je to mistr v mystifikaci. To ego nám namlouvá, že naše díla jsou NAŠE. Tím nás odvádí od naší přirozené pokory. Ego nás neustále někam žene, snaží se nám něco namlouvat, popohání nás. Když si začneme třídit myšlenky a budeme více poslouchat hlas svého srdce, které neslyšíme, přes všechny ty " logické" argumenty ega, uvidíme, že už ego a jeho rady nepotřebujeme. Není třeba s egem bojovat a už vůbec s ním diskutovat, ego je tisíckrát fikanější diskutér, než jsme my. Stačí si uvědomit, že nás přes všechny ty myšlenky cvičí a učí. Bez ega by člověk na zemi ani nemohl zůstat. Matka Země nemá tak jemné vibrace, aby ho tu udržela. I když, kdo ví, co bude.

S Jardou a Pavlem jsem natočila také celovečerní film Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Hraji tam uklízečku, která se má vdávat, ale manžel jí umře. Pak je to zase jinak, protože on neumřel a vrátí se, a mají svatbu. Celé se to odehrává na malém vlakovém nádraží. Je to takový milý film o obyčejných lidech.

To jsem už byla v Praze, kde jsem nakonec žila 11 let.

Přes všechny tyto důležité události v mém životě, jsem nebyla šťastná. Stále jsem něco hledala a docela jsem se v tom plácala.

Navštívila jsem regresního terapeuta a požila jsem si minulý život. Bylo to pro mne důležité poznání, protože jsem si prožila svou smrt. Smrt není konec, je to začátek něčeho nového.

Život se mi začal měnit, když jsem našla, co mi chybí, byla to láska k mému životu, láska sama k sobě. Tu lásku, jsem kdysi ztratila a nyní ji opět našla. Byl to úžasný pocit. Přeji vám všem, kteří čtete tyto slova a svou sebelásku ztratili, zažít ten pocit jejího nalezení a přijetí sama sebe, pak teprve vám začne opravdový život.

V té době jsem také našla svého životního partnera, bylo to jako zázrak. A aby toho nebylo málo, narodil se nám v roce 2011 syn. Můj syn, když mu byly asi tři měsíce, ležel na posteli a díval se na mě, zjistila jsem, že se mnou komunikuje. Vlastně mi telepaticky řekl " vrátíme se do Opavy, jo?". Tak jsem se po 11ti letech vrátila do mého rodného města.

Ale zkoušky pro mne zdaleka neskončily, přišlo jich mnoho a byly zásadní a silné. Ta nejsilnější měla přijjít v lednu roku 2014, kdy se mi narodla dcera Zuzanka a zároveň umřela dcera Lucinka, její dvojče. Jak symbolické, v jednu chvíli jsem byla nucena rozhodnout se, žít pro život, nebo pro smrt. Snad už jen mé staré já, které ještě občas vystrkuje své růžky přes mé Ego, by se mohlo divit, jak lehce jsem přijmula fakt, že Lucinka měla vyměřený pouze tento čas pro svou zkušenost na tomto světě. 

V roce 2018 se stalo to, co už v mém životě několikrát - přišla situace se kterou jsem sice nesouhlasila, ale cítila jsem, že odporovat nebo se bránit nemá cenu. Došlo k rozhodu s mým mužem. Zcela jsme se odcizili a jediné co nás spojovalo byly děti. Situace byla neúnosná, tak jsme se dohodli na rozvodu. 

Panebože! Já jsem si nikdy nemyslela, že bych musela stát u soudu a rozvádět se! 

Ano stalo se. Byla jsem sama s vnitřním přesvědčením, že svůj život již s žádným mužem nespojím. A pak jsem jednou byla na zahradě mé starší kamarádky a objevil se tam její syn, kterého jsem znala. Pak jsem byla týden nemocná a on taky - dostali jsme silnou dávku injekce amoroviny, byli jsme jak ve snách. Teď žiji v osadě Dubové u lesa v krásném prostředí údolí Moravice a budu se vdávat, jo.

Buďte s láskou

Milada

27. 11. 2012-22