O řvaní a naší (bez)moci

Neznám žádné malé dítě, které by občas nepotřebovalo vypustit páru nebo dát najevo svůj nesouhlas řvaním. Pro děti je to nejrychlejší a nejúčinnější zbraň, kterou na nás mají.

Zní to šíleně, že? "Dítě  potřebuje na nás zbraň".

Jenže, když se podíváme na svět dětským okem, pokud se nám alespoň trochu podaří přiblížit jejich vnímání světa, tak pochopíme, že jim nic jiného nezbývá, jsou totiž zahlceni našimi představami.

Z mé zkušenosti vím, že je důležité podívat se do sebe:

Vadí mi to řvaní? = Je to můj problém. 

Nevadí mi to řvaní? - Žádný problém není!

Já měla se řvaním jakéhokoli způsobu veliký problém, když jsem byla malá můj otec, cholerik řval docela často, takže jsem si do dospělého života odnesla nepříjemný pocit v těle, kdykoli jsem řvaní jakéhokoli druhu zaslechla. Ten pocit byl doprovázen jakýmsi celkovým strnutím a neschopností nic udělat. Klasický syndrom nevypuštěného traumatu.

Až později a díky mé kamarádce a také pozorováním a vnímáním impulzů z venčí se mi podařilo toto trauma rozpustit.

Pak se mi ale narodil syn a já jsem ho podle klasického: "tak se to prostě musí dělat, jinak bude rozmazlený a už si neodpočineš" , nechávala "vyřvat" v postýlce, svázaného do ranečku, samotného v tmavé místnosti.

Srdce mi to rvalo, ale v té době jsem ještě více poslouchala rozum než srdce, které přece je tak hloupé, nostalgické a citlivé.

Asi po roce se mi dostala do ruky kniha Koncept kontinua (díky další kamarádko a prozřetelnosti!) a já zažila asi nejsilnější reakci uvolnění po dlouhé době.

Valily se mi slzy do očí a nešlo to zastavit, seděla jsem na sedačce úplně bezmocná s knížkou v ruce, která začala být mírně promáčená mými slzami a tím jak jsem ji žmoulala v ruce. Nedalo se nic dělat, jen jsem čekala, až to přejde.

A přešlo a s hlavou vztyčenou jsem se rozhodla, že rozumu už bylo dost, teď přichází k hlavnímu slovu srdce, které jsem měla poslouchat už dávno.

Od té doby spal Víteček se mnou v posteli a já začala cítit jak se vztah mezi námi dvěma stává srdečnější a více napojený.

Pak přišly první vzteklé záchvaty syna, když něco nedostal. Dítě leželo v obchodě na zemi a řvalo, dítě leželo v pokoji na zemi a kopalo do země a řvalo, dítě stálo na ulici pět metrů ode mne a řvalo. Nejdříve jsem se ho snažila slovem pak násilím zklidnit ale to se mi nelíbilo.

Začala přemýšlet a uvědomila jsem si, že to co dělám je vlastně jen povrchové opatření, tak jak jsme my lidé zvyklí řešit vše.

Jenže něco co je hluboko uvnitř v duši, ten proces, který tam teď běží, nejde touto povrchovou manipulací změnit. My ho jen zastavíme a necháme ať to si kvasí v duši dál.

Přemýšlela jsem dám, samozřejmě jsem měla po ruce ty nejlepší rádce, kteří v psaným i mluveným slovem přišli na pomoc, ale ještě to nebylo ono. Až náhle při jednom takovém řvaní přišlo to pravé řešení.

A bylo to tak jednoduché, až se mi chtělo brečet. Nic jiného než, že jsem všechny emoce a myšlenkové shluky vypustila a vyměnila za pouhopouhé nacítění se na syna a pozorování. Nedělala jsem nic a ono se zdánlivě ani nic nezměnilo, syn dál ležel na zemi, kopal nožičkama a řval. 

Jenže....... ono se změnilo strašně moc a to ve mě,

bylo to jiné, místo uvažování jak situaci vyřešit, jsem najednou měla čas ho pozorovat a vyčíst, co zrovna toto řvaní je, zda je potřeba moje přítomnost či nějaké slovo, nebo potřebuje být sám a vyřvat ze sebe, co potřebuje. A mělo to dokonce léčivý efek i na mě, ve čtyřiceti letech svého života, jsem začala řvát i já. Prostě, když je toho na mě moc, začnu Není to stejné jařvát.

Není to stejné jako když rodič stojí u svého řvoucího dítěte a dělá, že nic nevidí nebo, že se ho to netýká - to snad ani nejde, navíc dítě takové hry prokoukne a nepřijme je. 

Výsledek?

Cítím s více svobodně, ne tak unaveně, cítím své napojení na děti a nepotřebuji k tomu slova.

Ono to teď vypadá, že jsem se dostala k dokonalému systému jak na děti, není tomu tak, být pozorovatelem se mi daří, né vždy a né vždy jsem k dětem spravedlivá, ale ty chvíle kdy se mi to podaří mě naplňují silou, která mi pomáhá zvládat jiné méně povedené dny.

Z přijetím své nedokonalosti je vše mnohem svobodnější!

S láskou

Milada