Jen tak si Být, jen tak si bdít.

Seděla jsem s dětmi na pohovce a sledovala s nimi chvílemi pohádku Medvídek PÚ.

Ve chvíli kdy medvídek Pú zjistí, že Kryštůfek Robin odešel daleko na "mučení", stál u okna a koukal smutně do prázdna a říkal něco jako, už tě nikdy neuvidím, zavalila mé tělo i duši vlna silné emoce sebelítosti. Valily se mi slzy z očí a tělem procházel příval smutku, moje vědomá pozornost se soustředila na tuto silnou emoci, uvědomovala jsem si, že jde o něco dávno zasunutého, právě zaktivovaného. 

Emoce se vyřádila, slzy ustaly, očistný proces byl dokončen. Na chvíli jsem pocítila potřebu vědět, o co přesně šlo, která situace vytvořila tento blok? 

Byla to vteřina v otázce, kterou vystřídala DŮVĚRA. Důvěra v boha ve mně v mé absolutní Já, které se ještě stále střídá s pseudoJá. Důvěra v to, že naprosto vše je tak jak má být, i to, že nemusím právě teď hledat odpověď na otázku, kterou již ani nepotřebuji zodpovědět.

Ano před časem bych ještě pátrala v symbolech ve vzpomínkách, bylo by to pro mě zábavné a jistě bych na něco přišla. Časem i toto vyprchalo a zůstal jen nepopsatelný pocit svobody nechat se unášet s důvěrou. V té chvíli přítomného okamžiku ve mně ještě chvíli zůstal příjemný pocit této zkušenosti a i ten brzy dala přítomnost s mými dětmi, které to tak krásně umí a nepotřebují k tomu nic.

S láskou

Milada