Někdy se mi stane, že si nechtěně vyslechnu cizí rozhovor a pak ve mě dlouho zůstává zvláštní pocit. Očas je ten pocit nepříjemný, to si větišnou uvědomuji své vlastní bahna, ale někdy příjemný, jako dnes. 

V autobuse se dějí věci!

Jeli jsme s Vítečkem do školky, když nastoupila celá škola jedoucí na výlet. Paní učitelka spočítala děti, nahlásila to panu řidiči, zaplatila a šla k dětem. Připojila se zrovna k malým slečnám, které seděly hned za námi a jedna veselá holčička jí začala vyprávět vtip:  "Páńučtelko, znáte tenhle vtip? Paňučtelka se ptá dětí "děti co nám dává slepička?" Přihlásí se Honzík a řekne: "vajíčka!" "Správně a co nám dává prasátko?" Anička se přihlásí a řekne: "masíčko!" "Ano!" Řekne paňučtelka "a co nám dává kráva?" A přihlásí se Pepíček a řekne: "úkoly!" 

Když to holčička dovyprávěla, čekala jsem jak se zachová paní učitelka, která si to klidně mohla vzít osobně a urazit se. Ale ejhle, paní učitelka se s dětmi upřímně zasmála a řekla: "joo, jako že ta paní učitelka je jako kráva, hihi. Jo ten znám." 

Odpověď paní učitelky mě nepřekvapila, naopak se mi moc líbilo, jak s dětmi jedná beze strachu, že přijde o tolik "vydřenou autoritu". Tato paní učitelka si svou autoritu u dětí, podle tohoto, co jsem slyšela, zřejmě vydřít nemusela. Nemusela pouštět na děti strach, aby jí "poslouchaly". 

Když jsme svobodní sami uvnitř sebe, nepotřebujeme nástroje k tomu abychom byli oblíbení, aby nás děti poslouchali, jde to samo... přirozeně. 

Pokud sami v sobě svobodní nejsme, bojujeme se svými vnitřními strachy, budeme vždy potřebovat situace ošetřovat manipulací.

Přeji vám více vnitřní svobody!   

Milada