A nebe na mne padalo

Jedu ráno autem do práce, pouštím rádio, zkouším naladit Radiožurnál, nebo Vltavu, chtěla bych si dnes poslechnout něco klidného, nejde to. Vyřvávají na mě tucducy, tak to vypnu. Je ticho, vzpomenu si na krásnou píseň Romana Dragouna - Zdroj "..i ty se můžeš mořem stát .." a řeknu si "já jsem zdroj, já jsem vše" jen tak bez usilování o cokoli. Právě projíždím alejí kterou máme kousek od baráku, jsou to více než stoleté krásné stromy. Vypadají jako ohromné sevřené pěsti, které svírají úzkou cestičku, po které projede jen jedno auto, po obou stranách. Ty pěsti však nejsou připravené k boji, nesou na svých vrcholcích tenounké anténky tyčících se k nebi a volající tady jsme a ty jsi tam, ale jsme spolu. Když projíždím mezi těmito monumenty vnímajíc jejich sílu, pocítím ještě něco, mnohem silnějšího, až mi to vyrazí dech.

Je téměř nemožné ten pocit, silný pocit, popsat, jako by nebe na mě padalo, začínám vnímat obrovskou velikost vesmíru, která se do mne pomalu vcucává a naplňuje mou duši, vnímám jen ten krásný pocit blaženosti, plnosti, všeobjímajcí velkoleposti, která je mnou. Nemůžu tomu uvěřit, nechávám mým tělem proudit obrovské množství energie a jsem jako bezvládný přijímač a vysílač v jednom. Vím, že tady není potřeba mít jakoukoliv vůli, jakoukoliv myšlenku. Uvědomuji si dokonalost všeho, usmívám se na kolemjedoucí řidiče a řidičky jak jeliman, je mi jedno, že mě na kruháči vjel do cesty špinavý (krásně špinavý) pomalu jedoucí (krásně pomalu jedoucí) náklaďák, je mi jedno, jestli za ním teď pojedu, pomalu, kilometr nebo 100, nebo 1000 krásných kilometrů. Ten pocit, ale není "jedno" je to spíše "ano" je to úplně v pořádku. Toto vše jsem už věděla v hlavě, byla jsem si toho vědoma, ale teď se to stalo mou součástí, stalo se to mnou. Udělám pokus, zkusím myslet na to, co mne nejvíce trápí a živí to ve mne nekonečný smutek, myslím na své děti, na to, že s nimi nemohu být stále. Myslím na ně a pocítím, jen, že není potřeba smutku, protože jsou mou součástí, tedy stále se mnou. Vlastně tady ani není síla identity je jen bytí, pocity, schopnost to vnímat a potřeba to popsat.

Říkám si, žiji ještě? Neumřela jsem a teď? Prožívám něco jako přestup a pak mi ukážou co se mi stalo?

Dojedu do práce, pracuji, mluvím s velmi starými lidi, dívám se jim do očí a vidím najednou tu krásu v těch očích, vidím tam sílu a vše co je lidskost. Babička mi vypráví o dědince, ve které vyrůstala, jmenuje se Zámrsky, přijde mi to směšné, tak se spolu chvíli smějeme, její paměť selhává a začíná přemýšlet o čem vlastně mluvila, tak přeskočí do jiného období svého života, pak přemýšlí jestli tam bydlela, nebo ne. Usměji se na ni, položím ruku na rameno "odpočívejte, přijdu zase" , "ano přijďte" usměje se.

Odjíždím z práce pro obchodu pro kapsle, které mě mají pomoci od čehosi. Obchod má má kamarádka, po cestě se těším až jí to budu vyprávět. Vrazím do obchodu a vybafnu na ni " představ si co se mi stalo, já možná ty kapsle nebudu už potřebovat" ona se na mne klidně podívá a řekne " potkala jsi se sama se sebou?, usmívá se.

Jedu domů, stále se směji jak jeliman, nejsem unavená, ale nabitá, na rozdíl od jiných pracovních dnů, kdy sotva dojíždím.

Jsem doma, vše je jakoby zostřené a největší moje potřeba je si vše užívat, doteky, měkkost vody, hlt vína, vše má svou chuť, vůni je to jiné silnější, je to jako bych se probudila z dlouhého snu.

Dobrý ráno!

Miladuše